Příběh mého těhotenství

Vždycky jsem se chtěla stát maminkou, ale protože mám SMA II. typu, nebylo jisté, zda by to pro mě mohlo být reálné.

Všichni moji přátelé si začali zakládat rodiny a já jsem byla stále starší, a když už mi bylo 33 let, začala jsem vážně přemýšlet o této možnosti. Po troše bádání a návštěvách různých lékařů jsem si uvědomila, že by to bylo reálné. Zdálo se, že hlavním problémem bude, jak moje plíce zvládnou ten mimořádný tlak v těhotenství. Ale po návštěvě specializované nemocnice v Londýně jsem byla ujištěna, že moje plíce by si s tím měly dobře poradit.

Otěhotnět bylo tou nejnapínavější a dosud nejbláznivější věcí, kterou jsem kdy udělala, a to dost ráda vyhledávám vzrušení. Měla jsem obavy, jak si mé tělo poradí s touto extrémní zátěží a že bych mohla být mnohem unavenější než obvykle. Obávala jsem se porodu, bála jsem se o miminko, i o to, jak moc budu schopná se o něj starat, až bude na světě. Všechny obvyklé obavy plus mnoho dalších. Měla jsem však ohromnou podpůrnou síť přátel, rodiny a pečovatelek, takže jsem dostávala spoustu ujištění po celou dobu.

Byl mi doporučen císařský řez, protože bylo nepravděpodobné, že by si mé tělo dokázalo poradit s tlačením během přirozeného porodu a v místní nemocnici chtěli porod provést o několik týdnů dřív, aby redukovali zátěž pro mé plíce.

Také jsem musela jezdit do Londýna a několikrát přespat v nemocnici kvůli spánkové studii, kterou v průběhu těhotenství prováděli. Navzdory starostem lékařů i mým, pokračovalo těhotenství bez překážek dál a zdálo se, že moje tělo se s ním vyrovnalo dobře. Necítila jsem se zdaleka tak unavená, jak jsem čekala a dokázala jsem se vyhnout většině z těch méně příjemných příznaků.

Ke konci těhotenství si začaly bolesti a problémy, především žeber, vybírat svou daň a začala jsem toho mít trochu plné zuby. Ale v té době byl již blízko plánovaný císařský řez ve 36. týdnu, takže konec byl na dohled.

Když nastal ten velký den, anesteziolog rozhodl, že chce zkusit spinální namísto celkové anestezie, která byla původně plánována. Ačkoli by bylo hezké být vzhůru a být přitom, když se mé děťátko narodí, zdráhala jsem se odklonit od plánu, na který jsem byla psychicky připravená. Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme, a když to napoprvé nepůjde, vrátíme se k původnímu plánu celkové anestezie. Kvůli mé skolióze a výztuži v páteři však nebyla možnost provést vpich anestetika úspěšně, tak jsme přistoupili k původnímu plánu.

Na zbytek dne si vzpomínám jen velmi málo kvůli narkóze a tišícím lékům, které jsem pak dostala. Pro představu, bylo to jako snažit se dát dohromady útržky vzpomínek na předešlou proflámovanou noc tak, aby dávaly nějaký smysl.

Takhle si pamatuji první den života svého syna. Můj partner, který byl u porodu přítomen, nejdříve prý opustil sál, jak byl rozčílený, když viděl jak mě uspávali. Poté co se vrátil, bylo dítě poměrně rychle na světě. Chlapeček však první 3 minuty nedýchal a lékaři se snažili ze všech sil, aby mu v tom pomohli. Když ho konečně rozdýchali, přešel v doprovodu mého přítele do speciální péče. Jsem docela ráda, že jsem byla pod celkovou narkózou, když jsem se to všechno dozvěděla a četla zprávy, nechtěla bych toho být svědkem. Dodnes nechápu, jak se s tím přítel mohl vypořádat.

Chlapečka jsme pojmenovali Lio, a když jsem konečně měla možnost ho večer vidět, byl to ten nejsilnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Strávil další dva týdny ve speciální péči. Doktoři říkali, že je to celkem běžné, když se dítě narodí ve 36. týdnu a není úplně donošené a naše děťátko mělo malý otvor v jedné plíci, který potřeboval ještě chvíli čas, aby se přirozeně uzavřel. Navzdory tomuto stresujícímu začátku, jsem se po příjezdu domů s mým chlapečkem konečně začala cítit jako máma.

Je to o mnoho krásnější, než jak jsem si to kdy dokázala představit a Lio je velmi šťastné a spokojené miminko. Užívám si každý okamžik s ním a dokonce bylo velmi legrační vymýšlet způsob, jak se o něj sama mohu postarat, abych tolik nepotřebovala pomoc druhé osoby. Přesto, že ho už neuzvednu, protože je mu už 6 měsíců a každý den přibírá, můžu ho krmit a přebalovat (s malou dopomocí). Ale co je nejdůležitější, můžu si s ním hrát a komunikovat. Obávám se, že to bude čím dál těžší, jak se začíná víc hýbat, ale s tím vším jsem počítala a přemýšlela jsem o způsobu, jak bych si s ním mohla hrát na zemi a o činnostech, které můžeme dělat na vysoké židli.

Dosud jsme vždycky objevili způsob, jak obejít většinu překážek, které přicházejí s mou SMA a myslím, že až vyroste, bude je Lio vymýšlet taky, spolu se mnou. Je to malý šikula, někdy to vypadá, jakoby chápal, že některé věci nemohu tak snadno udělat, tak mi s nimi pomáhá.

Georgia napsala o své zkušenosti blog, který si můžete přečíst na https://rollingwithlio.wordpress.com/

Zdroj: http://www.smasupportuk.org.uk/my-pregnancy-story

Překlad: Mgr. Petra Holasová
Copyright © 2017 Smaci, webdesign: FormSoft s.r.o., všechna práva vyhrazena